Mahmud Behmen

Mahmud Behmen (4. března 1895 Stolac, Bosna a Hercegovina – 10. listopadu 1937 Sarajevo, Království Jugoslávie), někdy uváděn i jako Mahmut, byl bosenskohercegovský politik bosňáckého původu.

V rodném městě dokončil mekteb, muslimskou základní školu. Gymnázium navštěvoval v Mostaru, ale v době studentských bouří roku 1912 (v souvislosti s první balkánskou válkou a protivládními protesty v Chorvatsku) byl jako zastánce chorvatské nacionální myšlenky ze školy vyloučen a ve vzdělávání rovněž nemohl pokračovat nikde v Bosně a Hercegovině. Nakonec odmaturoval v chorvatském městě Senj (1914) a zapsal se na studia na Právnické fakultě Univerzity v Záhřebu. Univerzitu ale z důvodu vypuknutí světové války a odvedení do vojska přerušil a dokončil ji až roku 1920, kdy získal titul doktora práv. Následně byl jmenován justičním čekatelem u soudu v Mostaru (1920–1922) a současně byl přesedou muslimského konviktu, který spravoval spolek Gajret (Úsilí). Roku 1922 se přestěhoval do Sarajeva.

Po vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se intenzivně angažoval v politice. Byl členem Jugoslávské muslimské organizace (JMO) od jejího vzniku na začátku roku 1919. Od roku 1923 (do zavedení královské diktatury a zrušení všech politických stran v lednu 1929), kdy se strana rozštěpila, vykonával post tajemníka strany. Na kandidátce JMO byl pak roku 1927 zvolen poslancem bělehradského parlamentu (za okrsek Kladanj). Opakovaně vykonával funkci šéfredaktora ve stranickém orgánu Pravda (Spravedlnost), a to krátce roku 1925 a nato mezi lety 1936 a 1937.

Behmen se roku 1923 podílel na vzniku muslimského podpůrného spolu Narodna uzdanica (Lidová opora).

Několik měsíců před smrtí bojoval s nefrosklerózou. Behmen zemřel 4. března 1937 v Sarajevu, hned nazítří se uskutečnila zádušní mše v Gazi Husrev-begově mešitě. Tělesné ostatky byly uloženy na hřbitově v sarajevské čtvrti Grlića brdo.

Jeho bratr Šefkija (1892–1974) byl taktéž právník a politik Jugoslávské muslimské organizace.

Reference

1. ↑ Novi behar. 1. prosince 1937, roč. XI, čís. 9–11, s. 171–172.