Marie Pospíšilová

Marie Pospíšilová, vlastním jménem Marie Terezie Vondřichová (23. ledna 1862, Praha – 26. května 1943, Tegernsee, Německo), byla původem česká herečka.

Narodila se v pražském Karlíně. S hereckou činností začínala v kočovných společnostech (Josef Emil Kramuele, František Pokorný). V roce 1879 získala angažmá v pražském Prozatímním divadle, odkud v roce 1881 přešla s velkou částí hereckého souboru do nově vzniklého Národního divadla. V divadle soupeřila o role s tehdy významnými herečkami – Otýlií Sklenářovou a Marií Bittnerovou. V divadle měla Pospíšilová svého ochránce, kterým byl režisér Antonín Pulda, její učitel a přítel. V posledních dnech prosince 1885 po prudkých sporech o obsazení titulní role Claire v Ohnetově hře Majitel hutí, pro kterou ředitel divadla František Adolf Šubert vybral Marii Bittnerovou a režii přenechal novému režiséru Jakubu Seifertovi, a kdy Pospíšilová napadla Šuberta v Národních listech a při premiéře nechala rozdávat letáky, kde obvinila Šuberta z ubíjení jejího talentu a zdraví, byla z divadla i s režisérem Puldou propuštěna.

Ještě v tomtéž roce vystoupila pohostinsky v polském Krakově a pak v srpnu 1885 v pražském německém divadle, čímž proti sobě popudila pražskou veřejnost, ale pomohlo jí to následně získat angažmá v předních divadlech v Německu a v Rakousku (Drážďany, Hamburg, Vídeň – 1890, Berlín).

O deset let později, v roce 1895, byla pozvána bez vědomí ředitele Šuberta, který měl z divadla dlouhodobou dovolenou a věnoval se přípravě národopisné výstavy, správním výborem Družstva ND k pohostinským vystoupením v pražském Národním divadle, což vyvolalo opět rozporuplné reakce a byla znovu obviňována ze zrady národních zájmů v roce 1885, kdy začala hrát v německých divadlech. Za Pospíšilovou se postavili Mladočeši a F. X. Šalda v časopise Rozhledy, proti vystoupili Staročeši, kteří publikovali odmítavé články mj. v deníku Čas a v Národních listech. Nakonec jí však byla nabídnuta a ona podepsala smlouvu s výjimečnou gáží i podmínkami. Po návratu Šubert vznesl námitky a po neúspěšném osobním setkání s ním Pospíšilová smlouvu roztrhala a vrátila se natrvalo k německému divadlu. Jejím posledním pohostinským vystoupením v Národním divadle a v českém jazyce byla role Blaženy v Shakespearově hře „Mnoho povyku pro nic“ dne 15. června 1895.

Až do roku 1907 pak působila v divadle v Hamburgu. V období 1909 až 1913 byla ředitelkou německého městského divadla v Ústí nad Labem.

V době svého pobytu v Praze byla členkou Americkém klubu dam, prvního českého ženského spolku založeného Karolínou Světlou a Vojtou Náprstkem.

• 1881 – Josef Jiří Kolár: Smiřičtí, Salomena Smiřická, Národní divadlo, režie František Kolár
• 1883 – Jaroslav Vrchlický: V sudě Diogena, Melissa, Národní divadlo, režie Antonín Pulda
• 1884 – William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, Blažena, Národní divadlo, režie František Kolár
• 1884 – F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání, Emma, Národní divadlo, režie Antonín Pulda
• 1895 – Victorien Sardou: Fedora, Kněžna Fedora Romazova (j. h.), Národní divadlo, režie Jakub Seifert
• 1895 – William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, Blažena (j. h.), Národní divadlo, režie Jakub Seifert

František Černý

• V oslnivou hvězdu tohoto slohu začala se vyvíjet koncem sedmdesátých let však až Marie Pospíšilová, salónní herečka dravých tragických tónů, která ale z mnoha příčin na pražském českém divadle trvale nezakotvila .

Jaroslav Kvapil

• Jedovatý feuilleton Bozděchův vykonal svou úlohu, po něm nešlo už jen o rozvod, nýbrž o naprostou rozluku českého divadla s věrolomnou vlastenkou, a z Mařenky Pospíšilové se stala tedy nadobro – Maria Pospischil.
• Aféra Pospíšilčina skončila se však pro ni naprostým nezdarem a s propuštěnou umělkyní opouštěl Národní divadlo i její věrný učitel, znamenitý herec a nejlepší tehdy režisér Antonín Pulda; to byla dvojí veliká ztráta už v druhém roce Národního divadla a podnes jsou pamětníci, kteří tvrdí, že zachráněná hlava Šubertova za tuto dvojí oběť nestála.

Hana Kvapilová

• Všichni jsme hned poznali, že Magda bude její nejlepší rolí. Založila ji sice stejně úsečně jako Fedoru, ale byla přece mnohem vřelejší a tím milejší, sympatičtější... Vůbec celé její umění, zdá se mi, je stupnicí efektů hlasových, rozvášněných a šílených výkřiků; hlas jako zvon, silný, bez vniterného zbarvení, něhy a ženského kouzla... Musila se vycvičit železnou pílí a vytrvalostí na tak brilantní macherku, virtuosku... Lítá po jevišti a má dva stále se opakující pohyby: rukou ve vlasech (prý po Duseové) – a pak dotýká se oběma rukama žeber a sjede dopředu pod prsa. Celý výkon je jako rozbouřený vichr nebo snad moře, hlučný, sama síla a určitost...

Reference

Literatura

• František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 64, 114–5, 120, 127, 205
• František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 241, ISBN 80-200-0782-2
• František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 60, 65, 83
• Ljuba Klosová: Život za divadlo (Marie Hübnerová), Odeon, Praha, 1987, str. 46–7
• Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 387–8
• Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 40–5, 64, 90, 94, 119, 120, 141–6, 158–161, 400
• Olga Spalová: Sága rodu Budilova, Odeon, Praha, 1978, str. 102, 116, 124, 187–8
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 614. 
• Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 51, ISBN 80-207-0485-X
• Běla Veselá: Žena v českém umění dramatickém, vyd. Topičova edice, Praha, 1940, str. 7, 19

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Marie Pospíšilová ve Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Pospíšilová v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Marie Pospíšilová v databázi Archivu Národního divadla