Ludmila Grossmannová Brodská

Ludmila Grossmannová Brodská, vl. jm. Ludmila Grossmannová (24. května 1859 Netvořice u Benešova – 2. dubna 1935 Praha), byla česká učitelka, spisovatelka knih pro mládež a překladatelka. Celý život bojovala s nepřízní osudu; v šesti letech ohluchla, ještě v dětství ztratila otce, později se musela vyrovnávat s hmotným nedostatkem a osamocením. Navzdory svému postižení napsala desítky knih, převážně s říkankami, básněmi a výchovnými povídkami pro mládež (např. Dětské srdce 1893, Krakonoš 1905 s několika reedicemi, Pestrý gratulant 1930) a řadu příspěvků do časopisů. Její tvorba pro dospělé (např. Jak život jde cca 1900, Lidé a život 1917) vycházela z vlastních zkušeností a byla určena především nenáročným venkovským čtenářům. Volně přeložila několik známých literárních děl, jako např. Dobrodružství Barona Prášila, Don Quijote z la Manchy a Chaloupka strýčka Toma. Publikovala rovněž pod pseudonymy Milan Brodský, L. Mělnická, Zdenka Zásmucká a Růžena Šípková.

Narodila se 24. května 1859 v Netvořicích u Benešova jako dcera bohatého obchodníka Františka Grossmanna (1834-??) a jeho manželky Rosalie, rozené Leitnerové (1840–??). Byla nejstarší ze čtyř dětí. První léta života strávila v rodné obci, odkud se s rodiči přestěhovala do Prahy. Spokojené dětství v harmonické rodině jí v šesti letech přerušila závažná nemoc – spála, jejímž následkem ohluchla. Rodiče si ale byli vědomi jejího nadání a zajistili jí kvalitní výchovu. Když nemohla chodit do běžné školy, vyučoval ji soukromě František Ryšavý z ústavu hluchoněmých v Praze. Ten ji naučil odezírat ze rtů, díky čemuž se mohla dorozumět. Vedle toho chodila na kurzy ručních prací a u Jenny Schermaulové se učila malovat.

Roku 1873 přišla další pohroma – po krachu na vídeňské burze přišla rodina o veškerý majetek a brzy také zemřel její otec. Ludmila se stala oporou rodiny. Vykonávala většinu domácích prací, takže si její matka mohla vzít do opatrování další děti za úplatu; díky její snaze a úsilí se rodině podařilo překonat největší finanční tíseň a nakonec zaopatřila i své sestry. Využila rovněž své znalosti a určitou dobu působila jako učitelka ručních prací a kreslení v Mělníku a v Praze; kvůli zdravotnímu handicapu ale toto povolání brzy opustila a živila se už jen jako spisovatelka. Zajímavou dohru mělo také její zaměstnání v čokoládovně pana Klugeho na Smíchově roku 1878. Do jedné z krabiček čokolády, kterou továrník poslal jako dar raněným vojákům do nemocnice v Sarajevu, vložila spolu se svou kolegyní ručně psaný vzkaz s přáním vítězství rakouských vojsk. Lístku si všiml štábní lékař a zaslal jej i se jmény obou dívek k otištění do novin.

Ani její další život nebyl snadný. Její dvě sestry se provdaly a odstěhovaly – jedna dokonce do Ruska, a ona zůstala doma sama se stárnoucí matkou. Ta pro ni byla dlouhá léta nerozlučnou strážkyní a tlumočnicí, protože porozumět jiným lidem „ze rtů“ pro ni bylo obtížné. Její smrt pro ni byla velkou ranou. Také sestry ovdověly, jedna z nich žila v Čechách v bídě a o té v Rusku nebyly po revoluci zprávy. Grossmannová, která navzdory popularitě také zápasila s nedostatkem, trpělivě snášela osud a podle svých možností pomáhala jiným. Oporou jí byl zpočátku Josef Ladislav Turnovský, který jí pomáhal v kontaktech s nakladateli, a přátelství ji spojovalo se spisovatelkou Eliškou Krásnohorskou, obě byli členkami Amerického klubu dam.

Zemřela 2. dubna 1935 ve svém bytě v Ječné ulici v Praze.

První básně publikovala roku 1875 v humoristickém časopise Paleček. Poté uveřejnila množství prací v časopisech (zejména určených dětem, učitelům a ženám — Učitelské noviny, Česká škola, Zábavné listy, Ženské listy, Pěstoun, Matice dítek, Malý čtenář, Jitřenka, také Světozor) i samostatně vydaných pracích. Psala verše a báchorky pro děti i tklivé povídky pro dospívající dívky a snivé ženy. Naučila se bystře pozorovat a zušlechťovat své city, dovedla se vžít do různých situací. Velkou část svého díla věnovala dětem, ačkoliv sama žádné neměla. Její říkanky jsou melodické a zpěvné, některé byly zhudebněny. Námětem většiny jejích povídek jsou skutečné příběhy a často i její vlastní zážitky. Oceňovány byly i její reportáže z cesty do Petrohradu, kde pobývala u své sestry Růženy Henningové, provdané za ruského štábního lékaře.

Používala řadu pseudonymů: Milan Brodský, L. Mělnická, Zdenka Zásmucká a Růžena Šípková. Její nejčastější umělecký přídomek Brodská poukazuje na rodiště jejího otce (Český Brod).

Během života vydala několik desítek knih, např.:

• Dětské srdce (1893), sbírka povídek pro mládež
• Jak život jde (cca 1900), „črty veselé a vážné“
• Krakonoš : nejkrásnější pohádky, báchorky a pověsti o pánu na krkonošských horách (1905 s několika reedicemi; viz též Krakonoš)
• Cirkusové zábavy dítky hojně pobaví (1908)
• Na sluníčko jedeme a veselí budeme (1911)
• Lidé a život (1917), kniha povídek
• Očarovaný Nikolaj : veselé a vážné obrázky z Petrohradu a okolí (1918)
• Milá škola - dítky volá (1921)
• Cvičená zvířátka (1923)
• Během celého roku, dětem je vždy do skoku (1924)
• V boji s osudem (1925), kniha povídek
• Dětské hry (1926)
• Pestrý gratulant (1930)

Některé básně byly zhudebněny, např.:

• Slavnosti stromku vánočního (cca 1901), sbírka básní, které zhudebnil Gotthard Josef Lašek
• Na cestě k Betlemu (1911), vánoční zpěvohra, skladatel: Václav Voborník
• Smutná dívčina, skladatel: Alois Ručka

Překládala také z cizích jazyků, vesměs jako upravené verze pro mládež:

• Harriet Beecher Stoweová: Chaloupka strýčka Toma (1900)
• James Fenimore Cooper: Poslední Mohykán (1902)
• Miguel de Cervantes: Don Quixote z la Manchy (1902)
• Na dalekém západu : Z denníku vystěhovalce (1902, původní autor neuveden)
• Harriet Beecher Stoweová: V chaloupce strýčka Toma (1920), upraveno pro menší děti
• Daniel Defoe, Joachim Heinrich Campe: Robinson Crusoe (1923)
• (asi) Gottfried August Bürger: Pan baron Prášil a jeho podivuhodná cestovní dobrodružství (1924, původní autor neuveden)

Během života byla velmi známá a oblíbená, především mezi ženami, které kupovaly a četly její díla svým dětem. Medailon v Ženských listech (jejichž spolupracovnicí byla) z roku 1907 dokonce začíná slovy: „Mám za to, že mezi námi není nikoho, kdo by neznal jména L. Grossmannová-Brodská.“ Její životní jubilea byla připomínána v tisku. Životopisci oceňovali její silnou vůli, vytrvalost a obětavost, s níž překonávala životní překážky. Zmiňovali její popularitu v širokých lidových vrstvách, kam se obtížně dostávají díla náročnějších autorů.

Nekrolog v Lidových novinách ocenil ušlechtilý výchovný charakter jejích povídek pro mládež, zejména pro dívky. Na druhou stranu konstatoval, že její práce pro dospělé byly zaměřeny především na nenáročné venkovské čtenáře.

Poznámky

Reference

Externí odkazy

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ludmila Grossmannová Brodská
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ludmila Grossmannová-Brodská ve Wikimedia Commons
• Heslo 'Ludmila Grossmannová Brodská' na stránce Databazeknih.cz
• Ludmila Grossmannová-Brodská v kartotéce Jaroslava Kunce (viz též následující záznam)
• Přihláška L. Grossmannové k pobytu v Praze v rámci domovského práva