František Santini-Aichel

František Jakub Santini-Aichel (pokřtěn 28. dubna 1680 Praha – 21. června 1709) byl český kameník italského původu, bratr Jana Blažeje Santini-Aichela.

Narodil se jako nejmladší dítě do vážené rodiny pražského kameníka Santina Aichela a Alžběty rozené Thimové, která tehdy žila v blízkosti Prašného mostu. Pokřtěn byl v chrámu sv. Víta. Vyučil se taktéž kameníkem, aby mohl převzít otcovu dílnu místo nejstaršího Jana Blažeje, který pro kamenickou práci neměl fyzické předpoklady. Po smrti otce v roce 1702 přijal jeho jméno k příjmení. Jan Blažej mu přenechal svůj díl peněz z otcova dědictví, aby mohl provozovat kamenické řemeslo, ale Jan ze společného podniku pro Františkovu nešetrnost v roce 1704 vystoupil. František po smrti otce dál bydlel v domě U Zlatého pluhu, ale kvůli sporu s bratrem o otcovo dědictví se chtěl usadit na Novém Světě. V roce 1705 tam koupil stavební parcelu za 210 zlatých. Jednopatrový Dům U Zlatého žaludu v dnešní Kapucínské ulici, barokní předměstskou vilu, vystavěl v letech 1705–1708 Tomáš Haffenecker, nejspíše dle návrhu J. B. Santiniho-Aichela.

Ve staroměstském kostele sv. Martina ve zdi se 5. září 1707 oženil s Barborou Kulichovou, dcerou otcova celoživotního přítele, kamenického mistra Adama Kulicha. Po Františkově předčasné smrti neváhal bratr Jan vést se vdovou dlouhý soudní spor o Františkovu pozůstalost.

Společně s otcem pracoval v roce 1702 na novoměstské jezuitské koleji. V. Kotrba nepochyboval o Františkově autorství u návrhu krásně profilovaného okna s bohatým sochařským detailem určeného pro jezuitskou rezidenci na příbramské Svaté Hoře. Ačkoliv vztahy mezi bratry nebyly harmonické, pomáhal bratr Františkovi zadáváním zakázek na jím prováděných stavbách, jako např. na chrámu Nanebevzetí Panny Marie cisterciáckého kláštera v Sedlci v roce 1708, či jej doporučoval dalším architektům.

František Santini pracoval jako kamenický mistr během první dekády 18. století na řadě staveb architekta Kryštofa Dientzenhofera. Z objemu zadaných prací od Dientzenhofera, který byl srovnatelný se zakázkami objednanými bratrem Janem Blažejem, usuzuje M. Vilímková, že František byl mimořádně schopný kameník a že si jej Kryštof Dientzenhofer nejspíše považoval. František se podílel na stavbě Šternberského paláce výrobou kamenických článků (1702–1707). Dlouhodobá byla účast na stavbě přední části malostranského kostela sv. Mikuláše (po Františkově smrti v kamenické práci pokračoval Pietro della Torre). Pravděpodobně nejvýznamnější kamenickou prací byly prvky pro zámeckou kapli Zjevení Páně ve Smiřicích v roce 1707.

Pro malostranské karmelitány vytvořil dlažbu v jejich kostele Panny Marie Vítězné.

V březnu 1709 předložil českému místodržitelství návrh na provedení sochy sv. Jana Nepomuckého na Radnických schodech, ale než byla žádost o povolení vyřízena, František zemřel. Sochu v roce 1714 realizoval Michal Jan Brokoff.

Františkovi byla připisována socha sv. Josefa s Ježíškem, která byla na Radnické schody přemístěna v roce 1820 z vozové cesty k Pražskému hradu, ale její vznikl je kladen do roku 1714 a blíže neznámý autor řazen do okruhu Ottavia Mosta. Stejně mu O. J. Blažíček v knize Sochařství baroka v Čechách připsal autorství nedochované křtitelnice z roku 1696 pro kostel Povýšení svatého Kříže v Kosmonosech, což V. Kotrba opravil na skutečného autora, Santina Aichla.