Vladimír Valeš

Vladimír Valeš (8. dubna 1941 Louny – 30. července 2005 Chomutov) byl malíř, scénograf, výtvarný pedagog a publicista.

Ukázka díla Vladimíra Valeše

Narodil se v Lounech, kam tehdy patřil Pochvalov, obec ležící na rozhraní Rakovnicka a Lounska. Tady prožíval dětská léta, pět roků v místní jednotřídce, potom tři roky na osmiletce v nedalekém Řevničově. Do tajů výtvarné malby jej zasvětil profesor výtvarné výchovy Ladislav Leitgeb, který jej brával s sebou na malování k slepým ramenům Labe. Po maturitě v roce 1959 nastoupil na své první učitelské místo v Rynholci na Novostrašecku, pak přišly dva roky vojny v Táboře. Po vojně pak vystudoval výtvarný obor na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Doktorát (Ph.D.) získal roku 1998 na FF UK za disertační práci Sen o simplifikaci – procesy diferenciace a integrace v proměnách moderního umění a výtvarné výchovy.

Velkým impulsem pro něj byla účast na 18. světovém kongresu výtvarných pedagogů INSEA 1966 v Praze, která mu pootevřela dveře do světa a ukázala, jak se tam výtvarná výchova vyrovnává s podněty současného výtvarného umění. Poté učil a později řediteloval na základní škole v Rynholci. Účastnil se skupinových výstav v Rakovníku, s Archclubem v Kutné Hoře, Mělníku a Praze. První samostatnou výstavu měl v roce 1963 v Rakovníku, Křivoklátě a Berouně.

Další z obrazů V. Valeše

Po společné výstavě s Vlastimilem Černovským v rakovnickém muzeu měl v květnu 1968 výstavu deskových obrazů v divadle Laterna magika. Od dr. Jaromíra Adamce na vernisáži zaznělo: „Jeho komorně laděné práce jsou rozpjaté mezi postojem nezúčastněného komentátora světa, nahlížejícího zvnějšku pod povrch věcí na jedné straně, a aktivní účastí na překotném bujení přírodních sil ve formě vášnivě hnětených struktur na straně druhé“.

Výstava měla značný ohlas a začala se otevírat cesta do zahraničí. Mladý německý galerista H. Leibich nabídl výstavu v Mnichově a Dachau a část obrazů tam i prostřednictvím Art centra putovala. Avšak přišel jednadvacátý srpen 1968 a vše bylo jinak. Vladimír Valeš se ještě účastnil obnoveného I. rakovnického výtvarného salonu a jako nejmladší výtvarník se octnul vedle proslulých výtvarníků z Rakovnicka (V. Tittelbacha, J. Anderleho, R. Koláře, M. Pangráce, Q. Fojtíka, V. Markupa, F. Nonfrieda, Z. Baláže, F. Lexy, V. Váchy, V. Černovského.) Za angažovanost v tzv. obrodném procesu a nesouhlas s „bratrskou pomocí“ byl odejit z místa ředitele školy, donucen k vystěhování z bytu a během roku třikrát přeložen. Spolu s manželkou Jaroslavou pak hledali učitelské uplatnění v jiných okresech, až je našli na Chomutovsku, místo ve Vilémově a byt v Radonicích.

S výstavami tak byl na dlouhou dobu konec. V suterénu paneláku sice dál maloval a dělal grafiku, plakáty, diplomy, psal kroniku, ale náhradní aktivity našel v amatérském divadle a v dětském souboru, kterému se pak věnovat dvacet let. Dělal scénografii, návrhy kostýmů, plakáty a pozvánky, později i režíroval a hrál. S dospělými se brzy dostali na národní přehlídky, pro dětské divadlo psal spolu s manželkou vlastní hry. Začal psát do tehdejšího Průboje, divadelní a výtvarné recenze do Zemědělských novin. V roce 1986 začal studovat češtinu a literaturu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Tady prožil i Listopad 89. Poté se mu znovu otevřela cesta k malování a výstavám. V roce 1991 s přáteli založil občanské sdružení Klub přátel historických památek Radonice k obnově drobných sakrálních staveb a především Kaple Panny Marie Pomocné (Vintířov) na Vintířovském vrchu. Na jeho prosbu sem chomutovská výtvarnice Marie Svobodová namalovala obraz Vintířovské madony. V letech 1995–1996 byl náměstkem a po dva další roky ústředním školním inspektorem ČR v Praze. Z této funkce musel odejít, protože upozorňoval na nedostatky v hospodaření. V letech 2000–2002 byl ředitelem Střediska knihovnických a kulturních služeb v Chomutově (bývalý jezuitský areál). Do správy tohoto kulturního zařízení se v této době dostal kostel svatého Ignáce, kde Vladimír Valeš uspořádal celorepublikovou soutěž Ignác ve výtvarné reflexi. Poté byl zvolen do zastupitelstva obce Radonice, kde se stal starostou. Zorganizoval čtyři ročníky Plenérů Vintířov (sochařských sympozií), kterých se zúčastnilo celkem 66 výtvarníků z Čech i Německa. Díky těmto akcím byla oblast Radonicka obohacena o řadu sochařských děl, která jsou zde rozmístěna na veřejně přístupných místech. Rozvíjel se tak i duch vzájemné pospolitosti. Lidé, kteří jej znali, na něj vzpomínají jako na moudrého, čestného a velmi talentovaného člověka, který s pokorou dělal vše, co bylo v jeho možnostech.

• 800 let Mašťova (1989)
• Radonicko kulturní a historické (1992)
• Návraty ke krajům mládí (1994) – monografie o B. Bernauovi
• Radonice, Mašťov a okolí (2001)
• Libědice a Čejkovice (2001)
• Pětipsy, Vidolice, Račetice (2002)
• Historie jezuitského areálu v Chomutově (2002)
• Kadaňsko výtvarné 1900–2000 (2002)

Dále napsal sedm divadelních her pro děti a spolupodílel se na scénářích pro Českou televizi (Lapidárium, Poledník). Přispíval do vlastivědného čtvrtletníku Chomutovska Památky – příroda – život. Byl členem redakčního kruhu časopisu Výtvarná výchova, který vydává PedF UK Praha.

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vladimír Valeš
• BEDNAŘÍK, Tomáš. Někteří lidé považují slušnost za slabost. Raport [online]. 2014-02-13 [cit. 2015-04-24]. Dostupné online.