Karel Bíbr

Karel Bíbr, Ing. (1. listopadu 1887, Kojetín – 19. března 1972, Nová Ves pod Pleší) byl český architekt, projektant a stavitel.

Rodák z moravského Kojetína pocházel z poměrně chudé rodiny, otec byl obuvník a Karel byl nejmladším ze čtyř sourozenců. Po ukončení obecné a následně měšťanské školy v Kojetíně roku 1901 odešel na studia vyšší reálné školy v Kroměříži, během kterých si přivydělával kondicemi a která úspěšně zakončil maturitou s vyznamenáním 17. července 1906. Po zdárném složení přijímacích zkoušek byl 12. října 1906 zapsán jako řádný posluchač architektury na C. a k. české vysoké škole technické v Praze, obor pozemního stavitelství. Vzhledem k dobrému prospěchu a k slabšímu sociálnímu zázemí získal stipendium od Pohorské jednoty Radhošt, díky kterému mohl také pražská studia v roce 1914 dokončit.

Z důvodů válečných událostí ale potřebnou druhou státní zkoušku již nemohl v termínu vykonat. Musel tak jako mnoho dalších nastoupit vojenskou službu, během které se zanedlouho ocitl na frontě v Itálii, kde se s lehčím zraněním a onemocněním TBC dostal do nemocniční péče. Po vyléčení se podařilo jeho příbuznému Fr. Látalovi – instruktorovi důstojnické školy v bývalém rakouském (polském) Lublinu dosáhnout převelení k sobě na své působiště.

Po přečkání války v klidnějším zázemí se K. Bíbr vrátil na školu z důvodů složení pro výkon svého povolání důležité druhé státní zkoušky, kterou pak vykonal dne 20. 12. 1919 a prokázal tak způsobilost inženýra – architekta. Stejného dne mu byla nabídnuta na škole funkce asistenta, a tu zastával do 31. 8. 1921, a právě zde také započal svoji pracovní kariéru u prof. ing. arch. R. Kříženeckého. Mezi tím se v listopadu 1920 za přítomnosti svědků a zároveň kolegů z České techniky Dr. A. Ausobského a V. Prokopa žení s Pavlou Sofkovou z Hranic a několik následujících let spolu žijí v Praze na Vinohradech. Po opuštění asistentského místa nastoupil jako projektant u fy Viktor Beneš, akc. spol. stavební v Praze, kde byl zaměstnán do 10. 2. 1923. V květnu téhož roku skládá autorizační zkoušku a po dvou letech v únoru 1925 mu jako úředně autorizovanému civilnímu inženýrovi bylo Zemskou správou politickou v Praze uděleno úřední oprávnění. Po polovině dvacátých let mj. navazuje spolupráci s čelákovickým architektem a stavitelem Fr. Radvanovským a společně projektují a realizují několik rodinných vil v čelákovické čtvrti Za Dráhou. To manželé Bíbrovi patrně vede i koncem roku 1928 k přestěhování do Čelákovic, kde bydlí nejdříve v domě čp. 200 v ul. B. Smetany, ale již ke konci následujícího roku staví podle vlastního projektu nový rodinný dům – vilku čp. 760 v tehdejší Ferlesově, dnes Vančurově ul., kde pak tvořil a žil podstatnou část svého života. V Čelákovicích si během krátké doby v tomto domě založil vlastní firmu a zanedlouho se stává úspěšným a vyhledávaným architektem a stavitelem. Firmu postupně rozšiřoval a mimo řemeslníků zaměstnával i další odborníky, jako ing. arch. Václava Moravce, stavitele Josefa Pařízka, stavbyvedoucího Františka Arazima (* 1906) a jiné. K podstatné změně dochází po vypuknutí 2. světové války, kdy činnost svojí firmy utlumuje. Z firmy odcházejí jeho odborní spolupracovníci a zanedlouho zde končí i několik posledních, nově vyučených kvalifikovaných řemeslníků. Po dobu okupace pracuje předně ve službách firem J. Volmana v Čelákovicích a Žebráce a zároveň se věnuje spolu s manželkou zahradnické činnosti.

Karel Bíbr se během svého odborného působení zúčastnil i řady významných architektonických soutěží, mj. na vzorové typy činžovních domů, při kterých se v několika případech umístil na prvním a dalších předních místech. Jeho návrh na Památník národního odboje v Praze na Vítkově z roku 1923, značně se podobající později vystavěné budově, nezvítězil. Je autorem řady obytných, úředních (např. bytů pro důstojníky v Kutné Hoře /1926/, Kroměříži /1928/, Milovicích, či bývalého objektu Okresního soudu v Brandýse n. L. /1934/ dnes patřící Pedagogické fakultě UK) a průmyslových budov na různých místech ČR (Praha, Hořovice, Čelákovice, Žebrák, Kroměříž, Brandýs n. L. aj.), veslařského klubu v Hodoníně /1927/, celnice s obytným domem na slovenských hranicích v Bušincích ad. Pod jeho rukou vzniklo i značné množství projektů bytových a rodinných domů či jejich přestaveb a přístaveb, a to na nejrůznějších místech Čech a Moravy (v Praze - Bubenči, Holešovicích, Střešovicích, Libni, Kbelech, Radotíně, Žluticích, Kroměříži, Mochově, Přerově n. L., Toušeni, Mělníku, Lipníku, Žebráku, Kamenici a samozřejmě v Čelákovicích). V polovině 30. let 20. století si získal dobrou pozici u zdejšího továrníka Josefa Volmana, pro kterého pak projektoval a realizoval řadu výrobních a administrativních budov jeho továren na obráběcí stroje v Čelákovicích a Žebráku. Volmanova spokojenost byla nejspíše i důvodem, proč je jméno K. Bíbra spjato s významnou funkcionalistickou stavbou tzv. „Volmanovou vilou“, provedenou podle projektu Jiřího Štursy a Karla Janů. Realizaci vily a celého areálu, zahájenou koncem listopadu 1938 a kolaudovanou v listopadu 1939, vedl jako stavbyvedoucí právě K. Bíbr a zajišťovala ji jeho firma a zdá se, že i některé části areálu projektově dokončila.

Po osvobození se ještě určitou dobu věnuje projekční a stavební činnosti. Projektuje nové tovární objekty, čelákovické bytové domy a samozřejmě je autorem dalších drobných akcí. Do firmy přibírá stavitele F. Arazima (* 1907), který pak v jeho firmě působil do konce roku 1947.

V roce 1945 se K. Bíbr stal předsedou plánovací a regulační komise MNV v Čelákovicích a v dalších letech mimo projekčních prací se jako spolupracovník města, a to ještě i v letech na zaslouženém odpočinku podstatně podílel na koncepčních plánech jeho rozvoje. Poslední měsíce svého života pobýval v sanatoriu v Nové Vsi pod Pleší. Zde se v mládí ještě jako student architektury často vyskytoval a pod vedením prof. Kříženeckého i na některých projekčních pracích podílel, na což do posledních chvil svého života rád vzpomínal. Odešel po delší nemoci v nedožitých 85 letech. Část pozůstalosti, předně projektové dokumentace, byla po smrti Ing. arch. Karla Bíbra díky vstřícnosti jeho příbuzných, uložena ve sbírkách čelákovického muzea.