Jan Nepomuk Karel Krakovský z Kolovrat

Jan Nepomuk Karel hrabě Krakowský z Kolowrat, zvaný Hanuš (12. září 1794, Praha – 26. června 1872, Praha), byl český šlechtic, úředník gubernia, filantrop, vlastenec a podporovatel národních kulturních institucí.

Narodil se jako jediný syn vlastenecky smýšlejícího Josefa hraběte z Kolowrat a jeho druhé manželky, hraběnky Valburgy z Morzina (+1798), dcera hraběte Petra Víta z Morzina. Do roku 1816 studoval v Praze na Karlo-Ferdinandově univerzitě a vstoupil do služeb Českého zřízení zemského, kde byl povýšen na guberniálního radu. V roce 1815 zdědil po dědovi z matčiny strany panství Merklín, Ptenín a Ježovy, v roce 1824 panství Hradiště a Březnici a po vymření Kolovratů - Libštejnských v roce 1861 získal panství Rychnov nad Kněžnou a Černíkovice ve východních Čechách, Velké Dvorce na Tachovsku a Košátky na Mladoboleslavsku. Hanuš Kolovrat stejně jako jeho otec vstoupil do Suverénního řádu maltézských rytířů. Neoženil se, cestoval po Itálii a Palestině. Při výstupu na Vesuv utrpěl úraz žhavým uhlíkem ze sopky a přišel o pravé oko.

Roku 1841 z funkcí odstoupil, aby se mohl věnovat svému úřadu, budování a správě svých panství. V letech 1845–1846 přebudoval původně renesanční tvrz v Hradišti (na okraji Blovic u Plzně) na klasicistní zámek. Roku 1833 dal postavit kapli v Blovicích a roku 1853 zámeckou kapli sv. Ondřeje v Hradišti.

V roce 1848 se Hanuš ve Vídni zúčastnil Slovanského bálu a v Praze podepsal Palackého provolání k neslovanským národům Rakouska, což vedlo v období Bachova absolutismu k jeho policejnímu dozoru.

Roku 1861 zdědil po svém příbuzném Františku Antonínovi Kolowratovi-Libštejnském zámek v Rychnově nad Kněžnou s nově adaptovaným kostelem Nejsvětější Trojice, do tamní rodinné hrobky byl – stejně jako jeho strýc – pohřben poté, co 26. června 1872 zemřel v Praze.

Svá panství Hradiště, Merklín a Březnici odkázal roku 1872 narozenému Janu Pálffymu z Erdödu; jeho otec Eduard Pálffy z Erdödu přestavěl zámek v Hradišti a daroval muzeu zbytek březnické knihovny.

Vyznamenání

Za svou dobročinnost byl vyznamenán nejvyšším papežským vyznamenáním, křížem rytíře Nejvyššího řádu Kristova, dále za své zásluhy získal Leopoldův řád.

Spolu se svým otcem se ve čtyřiadvaceti letech se zapojil do kruhu vlastenecky smýšlejících aristokratů kolem Kašpara Šternberka, kteří v roce 1818 založili Vlastenecké (později Národní) muzeum. Otec Josef Kolowrat-Krakovský již 25. května 1818 daroval do muzea vzácnou březnickou zámeckou knihovnu, která obsahovala mj. cenné rukopisy a staré tisky z knihovny zrušeného kláštera augustiniánů-kanovníků v Roudnici nad Labem. Hanuš Kolowrat byl roku 1822 zvolen členem správního výboru muzea a střídal se s ostatními také ve funkci jednatele. Patřil k prvním sponzorům muzea, přispíval pravidelně roční částkou 100 až 300 zlatých. Po smrti Rudolfa Kinského v roce 1836 byl jmenován také kurátorem Matice české, od roku 1833 finančně podpořil Pavla Josefa Šafaříka a vydání jeho spisu Slovanské starožitnosti. Dále prosadil, aby významné knihy z Valdštejnské knihovny byly deponovány v muzeu ke studiu. Byl autoritou českého národního obrození, dobrodincem mnoha spolků. Podporoval například dostavbu chrámu sv. Víta v Praze a stavbu Národního divadla. Dochovala se jeho korespondence s V. Hankou, F. L. Čelakovským, F. Palackým, J. Jungmannem, F. L. Riegrem, K. H. Borovským, J. K. Tylem, a F. J. Vackem – Kamenickým, nebo Boženou Němcovou, která jej vylíčila jako filantropa Hanuše Březenského ve své povídce Pohorská vesnice.

• Josef HANUŠ, Národní museum a naše obrození, I-II.. Praha 1921.
• Petr MAŠEK, České šlechtické rody od Bílé Hory do současnosti, I., Praha 2008, s. 480.
• Pavel JUŘÍK, Kolowratové. Věrně a stále. Praha : Euromedia – Knižní klub, 2016, s. 71-74.
• Karel SKLENÁŘ, Obraz vlasti, Praha-Litomyšl: Paseka 2005, s. 95, 134, 135.

• www.kolowrat.cz