Alois Kraus

Alois Kraus (2. července 1912 Praha – 7. září 2003 Praha) byl český inženýr, stavitel vodních děl, autor Orlické přehrady a odbojář.

Život

Alois Kraus se narodil 2. července 1912. V roce 1935 absolvoval Fakultu inženýrského stavitelství na ČVUT, mezi lety 1935-1937 absolvoval vojenskou prezenční službu jako velitel nejprve pěší a poté zákopnické čety 10. roty pěšího pluku 28 Tyrše a Fügnera v Praze. Během prezenční služby absolvoval také školu na důstojníky pěchoty v záloze. Před druhou světovou válkou působil u české stavební firmy Lanna, odkud byl jako mladý inženýr vyslán na stavby na území Blízkého východu (konkrétně do Íránského Teheránu), kde na stavbě obilných kombinátů zažil v praxi masivní betonáže.

Tuto činnost přerušil vznik Protektorátu; po dobu války byl zapojen jako stavbyvedoucí na různých stavbách, např. na rekonstrukci Helmovského jezu v Praze. Na tomto jezu došlo i k nečekané krizové situaci, neboť bylo nutno likvidovat složitou havárii, při které byl jez prolomen nahromaděným ledem. Za údajné zpoždění při opravách následků této havárie byl vysléchán gestapem. V roce 1942 se zapojil do protinacistického odboje, zpočátku prostřednictvím Kristy Lavičkové, po jejím zatčení a popravě samostatně zorganizoval v únoru 1944 vlastní skupinu, která se stala součástí ilegální organizace Trávnice. Po vypuknutí povstání v Praze 5. května 1945 svou jednotku mobilizoval a přesunul se s ní do pražských Vršovic, kde se stal zástupcem velitele vojenského velitelství této skupiny. Tentýž rok byl povýšen do hodnosti poručíka pěchoty v záloze a nadále se věnoval civilnímu povolání.

V následujících letech převzal hned několik problémových rozestavěných československých přehrad. Přestože měl v plánu jiné projekty v Indii, v letech 1948-1953 nastoupil jako zástupce ředitele stavby Oravské přehrady na Slovensku, kde bojoval s nevhodným podložím pro stavbu betonové přehrady a musel přeprojektovat celou stavbu. Odtud byl ještě před jejím dokončením přesunut na stavbu vodního díla Slapy, jehož výstavbu vedl. U přehrady prosadil místo černého asfaltového nátěru líce hráze vyvinutí jiné, stříbrné látky, která později vyvolala paniku mezi československými tajnými službami, jelikož na leteckých radarech v noci slabě světélkovala.

Roku 1956 se stal podnikovým ředitelem n. p. Vodní dílo Orlík. Také spolupracoval na Nechranické přehradě a na přípravných pracích pro vodní díla Gabčíkovo-Nagymaros. S příspěvkem o budování Orlíka vystoupil v roce 1964 na konferenci ve Velké Británii, absolvoval studijní cesty v USA a Kanadě. V roce 1967 se stal prvním generálním ředitelem útvaru pro investiční výstavbu hlavního města Prahy, kde se zabýval přípravou stavby metra. Za normalizace byl jako nestraník a stoupenec obrodného procesu z roku 1968 z této funkce vyhozen. Od roku 1971 byl zaměstnán u podniku Uranové doly a do důchodu odešel v roce 1984.

Na většině vodních děl, která vedl, se mu povedlo kromě zdárného dokončení i zvýšit morálku dělníků. U Oravské přehrady pro dělníky vybudoval sociální zázemí a osobně vedl sokolskou organizaci. Jeho úspěchy na stavbě si nechtěli nechat líbit někteří místní funkcionáři a podle Krausových deníků mu někdo dvakrát poškodil brzdy automobilu a jednou přepiloval rám motocyklu, pokaždé ale vyváznul bez následků. Na Slapech pro politické vězně, kteří na stavbě museli pracovat, zařídil svářečské a betonářské kurzy. Na stavbách v rozporu s platnými předpisy nechával malovat některé umělce, jeden z obrazů místní malířky Márie Medvecké se později objevil na desetikorunové bankovce.

Měl syna Pavla a zemřel 7. září 2003.

Ocenění

Za své úspěchy nikdy nebyl oceněn nebo vyznamenán, zatímco například předsedovi stranické organizace Dzuroškovi, který po Krausovi přebral dokončení Oravské přehrady, byl udělen Řád republiky.

Spisovatel a novinář Ladislav Mňačko mu ve své knize Opožděné reportáže věnoval krátký text Výletní loď.